Zvyk zavěšovat o Vánocích doma jmelí se k nám dostal začátkem 20. století z Anglie. Keltové věřili, že přináší štěstí tomu, kdo ho dostane darem. Bylo také symbolem lásky a plodnosti, proto muži směli beztrestně políbit každou ženu, kterou viděli procházet nebo stát pod jmelím. Ovšem naši předkové uznávali i jeho léčivé účinky, léčili s ním různé choroby včetně neplodnosti a zaháněli zlé duchy. Dnes už je jen symbolem Vánoc a štěstí.

Jmelí bílé (Viscum album) je stálezelená, keřovitá až metr vysoká rostlina, která roste po celé Evropě jako cizopasník v korunách listnatých i jehličnatých i stromů. Semena zapustí kořínky do kůry stromu a rostlina se pak živí jeho mízou, z níž čerpá vodu a minerály. Ostatní živiny si vytváří fotosyntézou. Jmelí je téměř nezničitelné. Usychá až se svým hostitelem, například na cedrech dosahuje stáří i čtyři sta let. Má přes tisíc odrůd a zajímavé je, že jejich vlastnosti se liší podle druhu hostujícího stromu. Třeba jmelí rostoucí na topolu je velmi jedovaté a jmelí rostoucí na jehličnanu se neujme na stromu listnatém…

Listy jmelí se využívají ve farmaceutickém průmyslu jako léčiva, sami byste s nimi doma ale experimentovat neměli. V každém případě dejte pozor na semena, která jsou jedovatá, nehledě na druh stromu, ze kterého jmelí pochází. Bílé bobule (se srdčitými semeny) podobné perlám dozrávají právě v prosinci, a proto jmelí připadalo našim předkům magické a přisuzovali mu kouzelné účinky. Zavěšovali ho do domů jako ochranu před ohněm, čarodějnicemi a zlými duchy. Dnes se spíše traduje, že čím více má jmelí bílých bobulek, tím víc přinese v Novém roce štěstí.

Bobule obsahují lepivá semena, takže lidé věřili, že jmelí dokáže spojit dvě osoby opačného pohlaví nebo také udržet (možná i slepit) vztah mezi nimi. Lepivá semena také dala jmelí latinský název: viscum – lepidlo. Tradovalo se, že jmelí splní jedno přání každému, kdo jej zašeptá do plamínku první zapálené svíčky na vánočním stromečku. Zvyk zavěšovat zelené, stříbrné nebo zlaté jmelí k lustru se u nás dodržuje dodnes.

Již ve starověku bylo jmelí využíváno jako léčebný prostředek. Řek Dioskoridés s římským lékařem Galénem jej doporučovali používat pouze zevně. Jmelí opravdu obsahuje mnoho účinných látek, například viskotoxin, tiamin, cholin, acetylcholin, pryskyřnaté alkoholy a látky proteinového charakteru – histamin, mastný olej, sliz, gama aminokyselinu máselnou atd. Jsou v něm také lektiny, které jsou schopné reagovat s izolovanými nádorovými buňkami, čímž zvyšují imunitní reakci proti některým druhům rakoviny a zpomalují růst nebo dokonce způsobují zmenšení nádoru.

Na druhou stranu je ale jmelí mírně toxické a po konzumaci většího množství bobulí dochází k silným bolestem břicha a k úpornému průjmu s krví ve stolici. Kvůli tyraminu, který může vyvolat děložní stahy, by drogu nikdy neměly požívat těhotné ženy.

Keltové věřili, že jmelí léčí všechny nemoci a odstraňuje neplodnost u lidí i zvířat. V jazyce Galů se proto jmelí nazývá „všelék“. Keltští druidové prý odsekávali na dubech rostoucí jmelí zlatými srpy, protože právě jmelí z dubů skrývalo největší sílu a moc. Padající snítky pak zachytávali do bílých roušek, neboť se nesmělo dotknout země. Těžko říci, jestli je to pravda, protože archeologové dosud žádný zlatý srp nenašli.

V germánských bájích bylo jmelí spjato s bohem jara a plodnosti Baldrem. Slepý bůh Höd však Baldra větévkou jmelí usmrtil. Mezi ranými křesťany se tradovalo, že jmelí kdysi bylo volně rostoucím mohutným stromem, z jehož dřeva vyrobil Josef kolébku pro Ježíška. Po třiatřiceti letech porazili strom Římané a z jeho kmene nechali vyrobit kříž, na němž byl Kristus ukřižován (proto bylo také jmelí nazýváno dřevo kříže – Lignum crucis). Strom pak seschl hanbou do malých keříků, které zahrnují lidi kolem sebe dobrem.

Ve středověku přinesli angličtí žoldáci do Německa a Švýcarska zvyk, podle nějž může kterýkoliv muž políbit každou dívku pod zavěšeným jmelím. Po každém polibku se však musí utrhnout jedna bobulka. Poslední bobulka tam ale musí zůstat po celý rok, dokud se jmelí nevymění za nové – darované.

V Irsku se ze jmelí splétají náramky a amulety, které mají přinášet štěstí (stejně jako u nás čtyřlístek a podkova). Ve francouzské části Švýcarska nosily nevěsty kvůli zajištění plodnosti věneček spletený z klasů ječmene, květů sporýše a větviček jmelí. A jedno z přísloví pocházející ze severní Moravy říká: „Kdo se pod jmelím políbí, druhému se zalíbí.“

Jak si jmelí vypěstovat na zahradě:

Biologický cyklus jmelí má dvě fáze: stádium samostatné, kdy semeno klíčí a rostlina žije ze svých zásob a stadium cizopasné, trvající až do konce života, kdy čerpá živiny z hostitelského stromu. Namísto klasických kořenů jsou u jmelí vyvinuty tzv. sací orgány. Jmelí je všudypřítomné a nepřehlédnutelné je zejména v zimním období, kdy jsou stromy zbaveny listí.

Jmelí lze pěstovat i na zahradě. Nejvhodnější dobou pro výsev je únor a březen. Bobule se uchovávají na světle a před výsevem se namočí. Díky lepkavé hmotě se semena snadno přichytí na hostitelskou dřevinu – nejvhodnější jsou jabloně (semena je vhodné přilepit nejlépe na větve o průměru 2–6 cm). Zpočátku roste velmi pomalu.