Promiňte, musím se jít přepudrovat. Takovou (nebo obdobnou) větu používají ženy už dlouhá desetiletí ke zdůvodnění svého náhlého odchodu ze společnosti. Někdy je to jen výmluva, ale mnohdy jde opravdu o potřebu zmatnit lesklá místa na obličeji. Pudřenka je totiž součástí prakticky každé dámské kabelky. Jaká je její historie, kdy vznikla a jak se měnila v průběhu staletí?

Pudr se užíval již od pravěku, především k odlišení kmenové příslušnosti, zdůraznění bojové pohotovosti nebo k rituálním obřadům. V antickém Římě se používal prášek různých barev, císaři si jím barvili vlasy i tvář. Od středověku bylo běžné nahrazování pudru hladkou moukou. V renesanci ženy používaly bílý prášek, jehož bílé barvivo obsahovalo těžké kovy, po kterých pokožka praskala a docházelo k otravám. V období baroka se pudrovaly dámy i pánové bílým práškem, protože vládla móda bílé pleti, kterou zavedli Francouzi za Ludvíka XV. Povinnost pudrovat se přešla i do období rokoka, tehdy se sypal pudr i na paruky. Pudrování se doplňovalo výrazným růžovým líčením tváří a nalepovacími muškami či pihami. V této době byly vytvořeny první miniaturní pudřenky, zhotovované z drahých kovů a zdobené drahokamy, slonovinou či perletí, se zrcátkem ve víčku. Pudr se nanášel polštářkem z labutího peří (odtud pramení termín labutěnka, který se používá dodnes).

Pudrování patřilo do 19. století k výsadám vyšších společenských vrstev. Počátkem 20. století proti němu začali vystupovat lékaři v souvislosti s bojem za zdravý životní styl bez líčidel. Věděli proč, protože používané pudry obsahovaly těžké kovy, především olovo, které vedlo k častým otravám. Odstraněny byly až počátkem 20. století, a výrobci tak začali inzerovat „jeduprostý porcelánový“ pudr.

S nástupem filmu se začal prosazovat výraznější make-up. Ideálem byl dramatický oční make-up vytvořený pomocí řasenky a očních linek a samozřejmě rudé rty. Ženy se chtěly podobat filmovým herečkám proto vyžadovaly větší paletu líčidel, nové odstíny make-upů, pudrů a rtěnek. Původně malé kosmetické výrobny utěšeně rostly a už v roce 1930 tvořily až 40 % veškerého průmyslu. Tak to pokračovalo i během druhé světové války. Ženy byly nuceny kvůli nedostatku pracovních sil nastoupit do práce, tím pádem se začaly častěji líčit. Paradoxně vzrostl také prodej pudrů tmavších barev, protože ženy dodávaly nohám tmavší odstín, aby tak nahradily nedostatkové nylonky.

Moderní sypký pudr můžeme charakterizovat jako jemný prášek, složený z mastku, kaolínu, křídy a barevných pigmentů. Aplikuje se pomocí labutěnky, nebo širokého štětce. Kromě toho je k dispozici kompaktní pudr, který obsahuje víc pojiva a je slisovaný do pevné hmoty, aby se dal lépe nosit v kabelce. To jsou dva základní druhy, ale existují další varianty. Nabídka pudrů ve světě se liší podle rasového složení obyvatelstva. Neznamená to ovšem, že by výrobci měli rasistické sklony, ale to, že barva pudru by měla co nejvíce odpovídat přirozené barvě pleti. V České republice se nejčastěji prodávají pudry béžové a růžové. Profesionální vizážisté sahají nejčastěji po univerzálním transparentním (průhledném) pudru. Funkci tvářenky plní pudry v bronzových a terakotových odstínech.

V každodenním životě používají pudr především ženy, v divadelním a filmovém líčení obě pohlaví. Televizní maskéři běžně pudrují všechny osoby, než předstoupí před kameru, aby eliminovali lesknoucí se místa na pleti.