Bez bombastického přehánění můžeme tvrdit, že Viliam Kuruc je v československém psychoterapeutickém prostředí jedinečný solitér. Především tím, jak „terapii duše“ dělá a co všechno v ní dokáže.

Přidaných hodnot, které svým klientkám a klientům krom empatie, porozumění a bezpečí dává, je více. Klíčové je však kreování propojení, průniků a symbiotické koexistence odlišných terapeutických přístupů, škol, principů a metod. Zkušenostní rámce a techniky východních tradic propojuje se západními terapeutickými principy a systémy. Rodák z Košic s domicilem v Praze absolvoval vzdělání a výcvik v našich končinách i asijských klášterech a centrech. Záběr jeho zájmů je vskutku renesanční, studoval kupříkladu principy energetického orgasmu, je krom jiného i držitelem certifikátu sportovní a rekondiční masáže. Mnoho ví také o vykládání snů i eneagramů, má za sebou školení pěveckého přednesu, holotropního dýchání, kontemplativní a filmové exercicie a mnohého dalšího. Kromě vzdělávání ve volném čase rád tančí salsu a hraje fotbal.

V rozhovoru mimo jiné prozradí:

• co všechno chce poskytnout ženám na konfrenci Pro zdraví ženy
• jak lze v psychoterapeutické praxi zkloubit a propojit východní principy a techniky se západními terapeutickými systémy a rámcemi
• jak funguje terapie tichem
• proč je pro ženy snažší přiznávat své psychické potíže a pro muže závislosti
• jak se dá terapeuticky pracovat s agresí
• proč je pohyb důležitý nejen pro tělo, ale i duši
• proč bychom si měli více hrát

Čím se chystáte všechny akční i neakční ženy na konferenci – kromě vašeho přístupu postaveného na empatii, přijetí, důvěře a bezpečí – překvapit a potěšit? Zřejmě půjde zejména o praktické poradenství, konzultace, nebo se mýlím?

Dobrý den, děkuji za možnost tady s Vámi být. Krátký čas, který budeme mít na konferenci k dispozici, neumožňuje jít do konkrétních detailů příběhů žen. Chtěl bych ale v 20 minutách, které budeme mít spolu, podpořit ženy v tom, aby se nebály věnovat tématům, které je zajímají a našli si pro sebe dostatek času. Určitě uvítám, když přijdou s otázkami, které je trápí, nebo jsou pro ně důležité. To, co si odnesou bude, jakým způsobem bychom společně jejich otázku uchopili a jakým směrem by bylo možné se vydat. V případě, že je budou zajímat spíše obecnější informace o tom, jak pracuji, nebo mé zkušenosti, strávíme čas povídáním si na tyto témata, které je budou zajímat.

VSTUPENKY na konferenci: https://eshop.akcnezeny.sk/kategoria-produktu/konferencia/

Zajímavá a přínosná je pestrost vašich zkušeností, všeho, co jste se učili, poznávali a co aplikujete v psychoterapeutické a poradenské praxi. Zkusme se přistavit při terapii tichem. Opravdu pomáhá jen si tak společně pomlčet? Můžete prozradit, případně naznačit našim čtenářkám, co se u tohoto typu terapie může dít?

Ano, práce s tichem je zajímavé téma. Ticho může být někdy přínosné. Uvedu příklady, proč může být někdy k prospěchu na terapii i mlčet. Zaprvé, je to prostor pro všímavost (mindfulness), kdy místo myšlenek vnímáme například tělo, tělesné pocity, anebo vnější vjemy. Na hodně lidí, i když ne na všechny, má tento typ terapie uklidňující účinek, snižuje stres a umožňuje lepší kontakt se svými emocemi.

Mlčení se někdy spontánně objeví v průběhu terapie, když dojdou slova. Když chybí slova, které by popsali prožívanou zkušenost, nebo pocit, je někdy lepší mlčet a zaměřit se na emoci. Slova často přehluší a překryjí to, co je cítěno a odvedou klienta jinam. V současnosti se v psychoterapii dává důraz na vztahová traumata. Nejtěžší psychická traumata jsou ta, která mlčí. Tam kde se kříčí a pláče, to co je vidět, tam je ještě energie bojovat a síla říct si o pomoc. Ale ta nejbolestnější traumata mlčí a často nemají slova, proto je důležité jim vytvořit prostor. Ale to vyžaduje čas.

A stáva se i, že klientka z nějakého důvodu nechce na sezení mluvit. Chce prostě jen s někým být a nemluvit. Řekne, že chce jen pozornost a já to respektuji. To, jestli je práce s tichem vhodná, záleží na situaci a na klientovi. Pro některé může být ticho nepříjemná, stresující a dezorientující zkušenost a je lepší se mu vyhnout. Mým standardním nástrojem je rozhovor.

Aplikování „východních“ technik, které jste osobně načerpali je přidanou hodnotou, kterou dáváte dále. Máte osobní zkušenost s tím, že náš „západní“ aristotelovsko-freudovský přístup k „terapii duše“ je v Asii možná inspirativní, ale přece jenom exotikou tak, jako jejich „východní“ přístup u nás? Je to podobná exotika jako pro nás tančící dervišové v Praze – nebo i naopak, jako folkloristé z Hané zpívající a tančící v Pákistánu?

Můžu říct, že moji učitelé v zenu a taoismu neměli žádné, nebo velice povrchní povědomí o Freudovi a žádné o Aristotelovi. Jsou to lidé z klášterů, ne z univerzit. Jsou ukotveni ve své tradici a zatím nevykračují ven. Možná časem někteří vykročí, ale někteří k tomu nebudou voláni. Jejich filosofie a teorie vychází z praxe. Například taoismus dobře umí mluvit o tom, jak propojit tělesnou a duchovní rovinu. Tato integrace je něco, co je pro mě inspirací.

Link pro vstupenku: https://eshop.akcnezeny.sk/produkt/konference-pro-zdravi-zeny-v-praze-2022-celodenni-konference/

Rád bych mluvil o rozdílu mezi tím, jak používám západní a východní systémy v práci. Ze západních systému si propůjčuji teoretický rámec a poměrně detailně rozpracované psychoterapeutické přístupy. Z východních systémů si propůjčuji umění bezprostřední zkušenosti, praxi a integraci těla a duše. Východní techniky nám umožňují dostat se do užšího kontaktu sám se sebou, propojit tělesné vjemy s emocemi a myšlenkami. Umožňuji nám dostat se k čistším a autentičtějším pocitům. S tím, co se objeví následně pracuji v „západních“ interpretačních rámcích, které jsou nám kulturně bližší.

Například je možné, že klient má zkušenosti se zážitky jednoty, což je doména východních tradic, ale i křesťanské mystiky. Ke mně se dostane, protože prožívá potíže na úrovni praktického života. Takže zohledním, že co se týče duchovního náhledu, dosáhl stavu, nebo daru, který může být vysoce rozvinutý. Nicméně to ještě neznamená, že umí zdravě fungovat v praktické rovině. Respektuji jeho poznání jednoty, ale terapeutická práce probíhá v rovině duality, která je taky důležitá, protože žijeme ve společnosti a civilizaci, ne v jeskyni v Himalájích.

Podle statistik je ve „vyspělých zemích“ – tedy těch s fungujícími systémy veřejného zdravotnictví – deprese nejvíce diagnostiková afektivní porucha a trpí jí více ženy než muži. Není ale tento statistický nepoměr zkreslený tím, že chlapi obecně méně řeší – veřejně i terapeuticky – své pocity a traumata? Respektive, nechodí nám po světě spousta chlapů s nediagnostikovanou depresí, která běží například na pozadí některé ze závislostí? Přichází i k vám více žen s příznaky deprese jako mužů?

Je to jak říkáte, pacientek s diagnostikovanou depresí chodí více. To co teď řeknu platí o průměru, neplatí to vždy. Pro ženy je snažší přiznávat depresi a psychické potíže, i když se to už pomalu začíná měnit. Pro muže je snažší si připustit závislost. Muži deprese často řeší alkoholem a to se hůř skrývá. Deprese vyžaduje připustit si selhání své snahy ovládat pocity, nálady a i svůj život. Připustit si bezmocnost tváři v tvář svým pocitům jde obecně lépe ženám, než mužům. Trochu s nadsázkou řeknu, že k depresi se člověk musí propracovat a posléze si v ní nechat pomoct. Není to jednoduché, ale kontakt s emocemi je často kontakt s velkou tíhou, smutkem a bezmocí, nedá se to vždy obejít. Dá se to překrýt, nejen alkoholem, ale někdy i ambicemi, agresí a podobně. Není ostuda nechat si pomoci.

Psychoterapeutické poradenství obecně hledá řešení náročných životních situací. Jak vnímáte poměr či nepoměr konkrétních problémů, které dnes s klientkami a klienty řešíte? Jde spíše o osobnější, partnerské starosti a krize, nebo je více těch týkajících se širších mezilidských vztahů? Jsou v dnešní postfaktické době častější například i krize hodnot či postojů?

Je zajímavé, že zmiňujete hodnoty a postoje. Na první pohled by se dalo říct, že to je něco, o čem dokáže člověk snadno mluvit a není to intimní. Moje zkušenost je, že klient nejprve vypráví o jeho emočních zraněních, které bychom mohli považovat za velice citlivou oblast, než aby odkryl svá přesvědčení a hodnoty. Většinou si těch nejdůležitějších nemusí ani všimnout. Jde o klíčové aspekty pro změnu, ale často chvíli trvá, než se objeví. Obecně se dá říct, že s ženami se k hodnotám nebo krizi identity dostáváme přes problémy ve vztazích, nejčastěji partnerských, nebo v rodině. Muže častěji trápí sociální selhání, nebo nejistota v identitě, což se projeví ve vztazích, ale vztahy nejsou vždy téma, kde začínáme.

Dokážete účinně pomoci i s řešením agresivity – osobní, fyzické či slovní vůči jiným i té, která se dnes na člověka valí odevšad. Vnímáte stoupající tendenci problémů s vyrovnáváním se s nárůstem slovní agrese na sociálních sítích a ve veřejném prostoru?

Agresivita je velké téma, a ne každý ji rozumí stejně. Když se řekne agrese, většinu asi napadnou její negativní, zraňující projevy. Je ale důležité dát ji prostor, protože pod agresí jsou většinou zranění, která potřebují uzdravit.

Když je klientka cílem agrese, pomáhám jí stanovit si hranice a chránit se. Můj cíl je ale poskytnout prostor i pro agresivitu, která jde směrem z nás ven. A to je stejně důležité pro ženy i pro muže, protože mnoha ženám agresivita nebyla ve výchově dovolena. Nabízím tuto možnost proto, že se mi zdá, že s agresivitou se poměrně těžko pracuje. Klient se může obávat negativních dopadů, které bude mít jeho agresivita na terapeuta. Terapeut může mít tendenci opečovat klienta dřív, než by se agrese mohla projevit, protože se obává její projevů. To ale brání klientovi, aby se dostal do kontaktu s ní a také se zraněním, které je pod ní. Mojí snahou je tedy vytvořit prostor pro agresi, aby bylo vidět to, co je pod ní. Za agresí je vždy bolest, často nesnesitelná. Agrese může být i pasivní a i tato potřebuje prostor, aby byla pochopena. Nevnímám zatím, že by agresivita ve veřejném prostoru byla tím, s čím ke mně klienti přicházejí a s čím se chtějí vyrovnat. Ale nechci dělat obecné závěry, pracuji jen s dospělými.

Individuální konzultace nabízíte také firmám. Jsou problémy, které je třeba řešit v pracovních týmech postavené prioritně na starostech konkrétních členů týmu? Funguje to například tak, že pokud se šéf ráno pohádal s manželkou, můžeme v práci očekávat těžký den? Nebo je to také o tom, že na fungování týmu jako dobře namazaného stroje není třeba jen olej, ale také to, aby každé jedno ozubené kolečko bylo nastaveno, vyváženo a v pohodě tak, aby celé soukolí fungovalo jako v pražském orloji?

Firmy v posledních letech investují do individuálního rozvoje zaměstnaců, například jim platí hodiny coachingu. Mým cílem je posunout tuto péči ještě o krok dál a poskytnout lidem v práci nějakou formu kvalifikované psychohygieny. Je to prostor, kde není vyžadován výkon, kde se nemusí stanovovat cíle, nemusí se nic dosáhnout ani vyřešit. Je to prostor, kde se dají věci nechat, shodit ze sebe, získat od nich náhled. Je nutno říct, že nepracuji s týmy, konzultuji vždy s jednotlivým člověkem. Kdo pracoval v týmu ale ví, že i jeden člověk dokáže zaseknout soukolí orloje. Sprostředkovaně mají proto užitek i ostatní.

Pracoval jsem 15 let ve firemním poradenství a v nadnárodních společnostech. Mám proto pochopení pro frustrace, kterými procházejí lidi z takového prostředí. A tyto problémy nemusí být vždy vztahové, můžou mít i věcnou rovinu. Konzultuji proto nejen osobní, ale i pracovní stránku problémů, se kterými se potýkají lidé ve firmách. Jen pak se uvidí, nakolik k rozpoložení šéfa přispěla manželka a nakolik jde o vliv prostředí a pracovní situace.

Rozsáhlý výzkum realizovaný v Asii potvrdil to, co zejména fyzioterapeuti, ale i psychologové, psychiatři a psychoterapeuti tvrdí dlouhá léta: kromě všeobeného přínosu na fyzické zdraví má pohyb – i ve vyšším věku – zásadní vliv na mentální zdraví. Určitě to víte i vy a proto hrajete fotbal a také tančíte salsu. Doporučujete pohyb, sport, cvičení, tanec i svým klientům?

Tělo, pocity, myšlenky a duchovní život tvoří jeden integrovaný systém. To je moje inspirace z východních tradic. Dávám důraz na to, aby se klient, v případě že souhlasí, dostal „z hlavy více do těla“. Umožní to efektivnější psychoterapeutickou práci. Tanec je podle mě skvělý, fotbal může taky rozhýbat, nedávám ale klientům doporučení ohledně toho, jak se mají hýbat. Jsem spokojen, když se klient dostane více do kontaktu se svým tělem a pak si přirozeně najde aktivitu, která ho naplňuje. Třeba sport, trenéra nebo fyzioterapeuta, který mu v tom, co potřebuje, může nejvíce pomoct.

Psychologické poradenství je o individuálním přístupu a určitě ne o paušálních a zázračných „řešeních na všechno“. Psychoterapeuti nejsou kouzelníci a mágové, ale školení průvodci, kteří by vždy měli zohlednit osobitost klienta při řešení problémů, starostí a krizí. Máte přece jen nějakou preventivní radu, jak si můžeme více hýčkat naše duše a mentální zdraví?

Psychoterapie se obecně radám vyhýbá, ale psychické zdraví má znaky, které nás můžou navést. Jsou to například – schopnost udržet pozitivní vztah s člověkem, který nás ranil, schopnost regulovat své emoce, vytvářet vztahy ve kterých jsme autentičtí, stanovit si hranice a být schopen z ních vyjít, smysl pro humor a odolnost vůči stresu. Freud prý definoval psychicky zdravého člověka, jako někoho, kdo nalézá smysl v tom co dělá, umí milovat a umí si hrát. V případě, že nám něco z toho nejde, může to být indikátor preventivně si začít třeba více hrát.

Za rozhovor srdečne poďakoval Ján Schneider

Viliam Kuruc bude 26. března k dispozici v Praze všem ženám na jedinečné interaktivní konferenci Pro zdraví ženy.